|
|
|
|
|
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
||
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
|
|
|
![]() |
![]() |
Možná
jinej svět
umožní
nám v titulkách být až skoro
poslední.
a že budem chtít
slyšet vy, když
může znít zas Pánbů
z nebe slít.
Každej z
nás jde zvlášť.
Ani já v tom
nejsem svatej,
každej z nás
jde zvlášť.
Jen nic nejde
snáž,
výsledky jsou
skoro menší,
led pod náma je
stále tenčí,
každej z nás
jde zvlášť.
Možná
jinej svět
umožní
nám v titulkách být až skoro
poslední.
a že budem chtít
slyšet vy, když
může znít zas Pánbů
z nebe slít.
Slyšet vy, když
může znít zas Pánbů
z nebe slít.
Dobře,
chápu důvod to udělat.
Dobře, beru
právo to udělat.
Těžce vím, že
nejde o zradu a jenom
to tak cítím.
Dál
mořím svý zbytky vědomí.
Proč jsme tak
pitomí?
I když jsem uviděl,
všechno slyšel
a ucítil,
pořád chtěl
bych to obrátit,
ztracený
neztratit.
Cítím
včera ještě ráj, dnes černá
poušť,
zabíjí
na pohled.
Tím
smutnější, čím
krásnější se to
včera zdálo.
Dobře,
chápu důvod to udělat.
Dobře, beru
právo to udělat.
Těžce vím, že
nejde o zradu a jenom
to tak cítím.
Včera bych
ušel cokoliv, dneska bych
chcípnul na místě.
Naděje ještě
blikala a Ty ji zhasíš.
Dobře,
chápu důvod to udělat.
Dobře, beru
právo to udělat.
Těžce vím, že
nejde o zradu a jenom
to tak cítím.
Ještě
snídám pomalu
a
neprodávám kytaru.
Ještě
ráno nemám splín,
předtím v noci
dobře spím.
Občas mě něco napadne:
"Ten drak je dobrej, nebo
ne?"
Ještě zůstalo
dost míst,
kam stojí za to
vlízt.
Ještě
můžu jíst a pít,
sněd bych víc
mít za co nakoupit.
Ještě nejsme
ztracený.
Svý dluhy
mám splacený.
Ještě děti
dětma jsou,
zas to s tou střechou
odnesou.
Ještě si blbnem
společně
a finišujem
konečně.
Ještě,
ještě, ješť.
Ještě,
ještě, ješť.
Ještě si to
nandáme.
Korál,
Kohrál, New rock generation.
Korál,
Kohrál, skoro jsem vyhrál New
rock generation.
Zvukově
podnětný dostatečně soudržný
celek.
Perfektně
zvládnutý nátěr.
Zvukově daleko
syrovější čísla.
Kompozičně i
hráčsky mimořádně zvládnutý
bigbít.
Skladby
plné nekřečovitě vyjadřovaných
emocí.
Dláždí
cestu opravdu vlastnímu hudebnímu
názoru.
Naštvaným
a kupodivu absolutně přirozeným
zpěvem.
"Ňáký
starci tam hráli, hráli něco
jako Ret hot.
Korál,
Kohrál, New rock generation.
Korál,
Kohrál, skoro jsem vyhrál New
rock generation.
Tydlety
vychytávky nikdy nevydejchám,
na těch vždycky ulítnu.
Hypnotický puls
bicích.
Velice
pozoruhodná hudba, plná rozličných
nálad, s pozoruhodnou, abstraktní poetikou textů.
Tajúplná
magičnost.
Korál,
Kohrál, New rock generation.
Korál,
Kohrál, skoro jsem vyhrál New
rock generation.
Víš,
třeba jak
tehdy's mně
zamávala.
Víš,
jak jsem běžel
na vlak, ne k tobě a pak...
Rozpad se nejeden
stát.
Celej
náš gympl je pryč.
Jen ta věc s Tebou
na ní se čas
nějak fláká.
Už je to skoro
dobrý.
Zas můžu se
smát.
Už je to k
nepoznání,
jen když nevím,
co mohli jsme prožít.
Víš,
pořád
vzpomenout divně
bolí.
Víš,
pořád ještě
nejsi stejná,
jak ty jiný.
Rozpad se nejeden
stát.
Celej
náš gympl je pryč.
Jen ta věc s Tebou
na ní se čas
nějak fláká.
Tenhleten se
vyšvyhnul, když pořídil
si ledovec.
Tamhleten se
nadýmá, když slon mu říhá.
Všichni
prasknou, všichni splasknou
až uvidí to, co mám já.
Hmmmm, totiž
mám, Co čumíš?
Mám. No nečum.
Mám vočink.
Dříve
než začne den,
ještě než
stihnu vstát, před tím
Jó vočink
pohledem pohladím.
Ještě
než půjdu spát,
dřív než se
uložím, před tím
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jak
stárne je ho víc.
Je
silnější než král.
Nádherný
rub i líc.
S ním vždycky
mohu dál, jen s tím
že vočink pohledem
pohladím.
Zabrání
stárnutí.
Zajistí
zhubnutí, jen tím
že vočink pohledem
pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jsem tak
hájbl, jeno když ho mám.
Celej lájbl,
jenom když ho mám.
Bezva ájbl,
jenom když ho mám.
Mám,
jó vočink mám,
jó vočink
mám, jó vočink mám.
Dříve než začne
den,
ještě než
stihnu vstát, před tím
Jó vočink
pohledem pohladím.
Ještě
než půjdu spát,
dřív než se
uložím, před tím
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó vočink
pohledem pohladím.
Jó to
byla mela, jó to byl nářez,
uviděli popraskali, teď
krvavej je
každej pařez.
Jak takovým
nepořádkem putovat dál
s vočinkem mám?
Ukážu-li
ho v televizi nezůstane jediný
podnikatel,
slušný člověk, já nezůstanu
bez viny.
Radši už ho
neukážu, nikdo už ho neuvidí.
Už jsem
tolikrát přemáhal bolest,
nehnul ani brvou a
zadržoval slzy,
všechno viděl s
nadhledem,
zapnul pěsti a vypjal
hrudník,
všechno jsem
zvládal, už jsem byl hrdina
a chlap,
tvrdší
než skála a necitelnější než
Klaus.
Už jsem toho tolik vydržel,
že bych se chtěl schoulit
do klubíčka
a ucítit ruku
ve vlasech.
Už jsem zkusil
krást,
donutil učitelku k
pláči,
dostal ty hajzly na kolena,
udržel si místo
k sezení,
zpoza rohu sledoval, jak
si rozbíjejí
dršky
a otrávil
ovzduší trochou chytrých
slov.
Už jsem se tak dokonale
přesvědčil,
že já za nic
nemůžu,
že bych chtěl
být aspoň chvíli hodnej.
Bude
napořád, to co tady teďka řeknu.
Nic už nezkalí
úspěch, co na mě trefí.
Navždy vydrží v
dějinách, když něco
zkazím.
Už to
nesrovnám, když ihned nepromluvím.
Ruším
zkoušení.
Ruším
všechna měření.
Ruším
prostor dalším úvahám.
Já
vím, to bych všechno měl,
jen jsem radši
zapomněl,
tak to aspoň nějak
udělám.
Stejně to nikdy
není dobrý.
Už vím pět
vylepšení.
Teď jsem se sám
sobě líbil.
Čekám
ocenění.
Ruším
zkoušení.
Ruším
všechna měření.
Ruším
prostor dalším úvahám.
Já
vím, to bych všechno měl,
jen jsem radši
zapomněl,
tak to aspoň nějak
udělám.
Tak jsem to
napsal,
věc pokazil.
Neoslnil.
Krutě narazil.
Všem se
nelíbím.
Všem
myšlenky nesdělím,
ale hlavně, že to
mám.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
Po
tropickém dřevu dlouho toužíme.
Pralesa jen kousek si
vytěžíme.
Už teď je moc
malej, aby nevysychal.
Vydržel doteď, tak
vydrží dál.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
Ten pes je fakt
divnej. Proč pořád leží?
Nedostane nažrat, než bude
svěží.
Už
měsíc nic neměl, zejtra bude
tuhej.
Vydržel doteď, tak
vydrží dál.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
O šest
procent ročně výroba roste,
za pět let jsme
šťastní. Trh, je to
prosté.
Všechno
je žlutý. Země je samej
rozbitej krám.
Vydržela doteď, tak
vydrží dál.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
Uran na půl bomby
už v trezoru mám.
Dokoupím zbytek
a k němu ho dám.
Všichni
tu zhebnem. Bouchne to,
jak ho tam dáš.
Vydržel doteď, tak
vydrží dál.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
Jen
dál, jen dál, on vydrží dál.
Jen dál, jen
víc, nestane se nic.
Jen víc, jen
dál, no kdo by se bál.
Copak jsme
ještě nestihli zlomit?
Ohnout, posrovnat, najemno
pomlít?
Copak tu ještě
v zrcadle zbylo?
Všude je čisto,
všude je bílo.
A zbyly nám...
A zbyli nám...
Už chce to
být slepej.
Dál
dokážem křičet:
"Vyhráli jsme,
no vyhráli jsme!"
Ale copak, copak?
Copak, copak?Každej z
nás jde zvlášť
Nejde
utýct, nejde utýct. Už utýct
není
kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nikde
žádnej kout dost zapadlej!
Nikde žádnej
kout dost zapadlej!
Najdou si mě, stejně jako
vás.
S jehlou v ruce, jako děda
Mráz.
Uslyšíš:
"Stůj!", všude jen: "Stůj!"
Nejde
utýct, nejde utýct. Už utýct
není
kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Žádnej
pozemek dost velkej.
Žádnej plot
dost vysokej.
Žádný
brejle dost růžový.
Žádný
vysvětlení dost přesvědčivý.
To
neošidíš,
nepřekřičíš, neuplatíš,
nerozchodíš.
Nejde
utýct, nejde utýct. Už utýct
není
kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nejde utýct,
nejde utýct. Už utýct
není kam.
Nejsem ani
trošičku rád, kam běžíme.
Až do dneška
jsem doufal, že to změníme.
Co na tom teď
záleží.
Kluci a holky
dál běží.
I když teď vím,
že to nezměním, nechci
umřít.
Nechci umřít
vůbec. Nechci umřít.
Nechci umřít
vůbec ne, ne , ne, teď
už ne.
Nechci umřít
vůbec, už stejně ne.
Nechci umřít
vůbec, nechci umřít.
Studio DEMOS
Vočink, N.R.G., Vypocená, H. Extrapolace, Nejde
utýct: Transdisciplinární
Holoquas 20. a 26. 6. 1995 mix 30.6. a 1. 10. 1995
ostatní: Krynický - zpěv, kytary,
klávesy, Línek - sólo kytara Bubliny
v hlavě 21. a 23. 11. 1995 mix 27.11. 1995
Transdiscilinární Holoquas
Martin Krynický - zpěv, kytara
Jakub Říčan - kytara, zpěv
Jan Béra Šrámek - baskytara, zpěv
Petr Višňovský - bicí, zpěv
Hudba a texty: Martin Krynický kromě:
Každej z nás jde zvlášť:
McCartney/Krynický
New rock generation: Krynický/Korál,
Burda, Krynický, Višňovský,
Kománková
Díky: Kubovi, Bérovi, Višňákovi, Liborovi, Ríšovi, Kakaxovi, Koubílkovi, Pleskovi, Mikině
Můj
krátký životopis (jako vysvětlení)
Narodil jsem se 25.7.1973. Byl jsem silné, drzé a
chytré dítě. Od druhé
třídy jsem chodil do LŠU. Své
dětství považuji za slušné a
šťastné. Od
sedmi let jsem hodně četl (od osmi denně noviny). Zajímal
jsem se o paleontologii,
dějepis a politiku. Do 13 let jsem věřil v možnost komunismu a v to, že
věda může vyřešit problémy lidstva. Rodičům jsem
ukradl 100 Kč. Už jako
dítě jsem poslouchal Beatles, ale opravdu jsem si je
zamiloval až v září
85 (přes zákaz jsem si pustil na novém gramofonu
tu starou desku) a tím
jsem se stal prašivým (Správně jsem
měl poslouchat metal.). Chtěl jsem
hrát bigbít (začal jsem se učit na kytary,
které mi šťastnější
kamarádi
nechávali naladit), ale začal jsem hrát v
dechovce, kde jsem se poprvé
a pak ještě mockrát opil. Po ukončení
ZŠ jsem byl automaticky přestoupen
na gymnázium ve Strakonicích. Na ZŠ
jsem se už nikdy nevrátil Prvních 14
dní jsem byl nemocnej, parta ze základky se
rozpadla, naši se hádali, neměl
jsem, co dělat, dostal jsem rozum a přestal jsem věřit čemukoliv. Snil
jsem o Hippies a někom, kdo by mě měl rád.
Nenáviděl jsem konzum a uvažoval
o sebevraždě. Nechtěl jsem mít děti, i když jsem je chtěl.
Neměl jsem holku.
Začal jsem pořádně hrát, teď už na svoji kytaru a
skládat písničky. Rodičům
se moje hraní nikdy nelíbilo. Zabít už
jsem se nechtěl (To by bylo přiznání
prohry.), ale s tímhle světem jsem se chtěl rozloučit
autobigrafickým dvojalbem
Cestička do Lnář (Dosud nedokončeno). Zúčastnil
jsem se sametové revoluce
a do prosince, než se Havel stal jediným
správným kandidátem, jsem věřil,
že by to mohlo být lepší. Znovu se
napálit nedám. V červnu 1990 jsem
ovládl
školní časopis a definitivně
(prozatím) jsem se smířil s životem a světem.
Od té chvále jsem tu zase rád.
Poslední rok gymplu byl
nejkrásnější v mém
životě. Kazily to pouze moje nešťastné
lásky (moje vlastní vina). Po maturitě
jsem odešel d Prahy zkusit alespoň trochu změnit svět.
Použít jsem chtěl
skupinu (jako propagační nástroj) a jako
jádro režimem méně postižené
kamarády.
Studuju MFF. První skupinu zakládám v
lednu 1992. Potkávám Děsír (Od
té
doby se snažím o jeho fungování).
Nehrajeme vlastní písničky a tak v
září
1992 zakládám Nequas (už s Kropim a
Staškem). V listopadu k nám
přichází
Zdeněk. V květnu odcházím od Víti (Už
mi to nikdy neodpustí) a poprvé
nahrávám
s Nequasem. Zakládám 17. patro. Jedu na
brigádu na Šumavu. Jezdím často
na gympl a čím dál víc se
kamarádím s Vendulou. V listopadu
přichází Víťa
proti své vůli do Nequasu. 17. patro se
zadrhává. První vystoupení
Nequasu
na maturáku mých dětiček. Víťa už chce
odejít, ale slíbí, že ještě
nahrajeme
naše písničky. V červenci mě uloví
Vendula (Teď už vlastně Vendulka.).
Od té chvíle jsem šťastně (až na tu
její kolej) zamilován. V
září začínám
učit na Mensa Gymnáziu. V prosinci poslední
koncert Nequasu a natáčení
- ÁM. Víťa vítězoslavně
odchází. V dubnu koncert Big
Višňák Revival Band
Group. Domlouvám se s klukama na natočení těhle
písniček V říjnu Víťa
odmítá
obnovení Nequasu. 31.10. 1995 Kropi
prodává klávesy. 7. patro se pomalu
rozpadá (i když nás je pořád
víc). Všichni pracujou,
schánějí peníze a
bydlení. Připravuju se na zakopání v
dobytých pozicích. Můj
myšlenkový
odkaz:
Není pravda, že věda může vyřešit
problémy lidstva (Hyperoborová extrapolace
už vůbec ne.).
Tenhle systém není kvůli a pro lidi.
Otázka není zda, ale kdy půjde do prdele (i s
lidma).
Není pravda, že můžeme ochránit naše
děti před tou horší stránkou
dneška,
můžeme ale doufat, že budeme mít
štěstí.
Není pravda, že jsme s tím nemohli nic dělat.
Problém je v hodnotě peněz. Těžko by někdo riskoval svobodu
jenom proto,
aby si mohl pořídit místo 41 286 a
všichni na něj plivali. Pokud si, ale
navíc pořídí Vaši
úctu, ochotu plazit se po kolenou a praktickou beztrestnost,
tak se to vyplatí a je jedno, co to bude stát
Vás. Nechápu, jak můžete
věřit, že zrovna Vy budete mezi těma pěti ze sta, kterým se
to vyplatí.
Vaše odměna jinak není zrovna valná.
Drogy jsou nejvíc nástrojem likvidace
nestandartních jedinců.
Ještě můžeme žít jako děti.
Už nechci umřít.
Nic z toho nemusí být pravda, ale
ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by
mě o tom dokázal přesvědčit.
Martin