Název a ideu skupiny vymyslel Máma
někde na gymplu.
Prvním předchůdcem Nequasu byla skupina Topenís, kde pod vedením Víti
Línka hrál i Máma, Petr Višňovský
a Pavel Řehák. Skupina hrála výhradně převzatý repertoár, což Mámovi nevyhovovalo
a když se mu nepodařilo prosadit přes Víťův odpor do skupiny Kropiho,
rozhodl vzdát snahu o transformaci Topenís a založit skupinu novou - opravdový
Nequas. Obě skupiny pak existovaly souběžně rok.
Osazenstvo Nequasu Máma sehnal ještě v červnu 1992, ačkoliv skupina
měla začít hrát až na podzim. Jako baskytaristu angažoval díky inzerátu,
který si vyvěsil na Lennonově zdi a který opsali holky z FC Beatles, Martina
Stašků, syna ředitele Pražského dětského sboru a profesorky konzervatoře.
Bubeníka jsem sehnal díky tehdejší adoptivní sestřičce Hance na LŠU a stal
se jím Tomáš Solar. Sólového
kytaristu potkal 20.6. 1992 na Střeleckém ostrově. Byl jím Mikuláš
Sova.
Na skladbách se členové skupiny domluvili ještě před prázdninami, aby
postupovali rychlejc, ale stejně, když se po prázdninách sešli, zjistilo
se, že je umí jenom Máma a Stašek. Kropi neměl klávesy, Tomáš nedokázal
držet rytmus a Mikuláš nebyl shopnej hrát a neimprovizovat.
Ve skupině došlo k několika rychlým změnám. Mikuláš odešel hned po
první zkoušce a nahradil ho Mámův kamarád z gymplu kamarád Tomáš
Bartoš. Po dalších asi třech zkouškách skupina vyměnila i bubeníka
- za Tomáše přišel Zdeněk Dvořák.
Kropi si po nějaké době pořídil i vlastní nástroj. V této sestavě pak skupina
hrála rok (až do října 1993). Moc nezkoušela, ale nakonec se dopracovala
k určitému zvládnutí převzatých skladeb, a alespoň k nějakým nahrávkám.
Skupina začala také hrát vlastní skladby, první vlaštovkou byla Jsme
tu nad plán, pak následovaly další - Soothe
The Restless Baby, Už to
mám, Džábrhůd Jabberwocky,
Žereme
větve z keře.
Na podzim dochází k další změně, Mámovi se po roce podařilo přesvědčit
Víťu Línka, který do skupiny přichází na místo Tomáše Bartošů. V lednu
pak prvním vystoupením na maturitním plese ve Strakonicích začíná
první “slavné” období. Skupina veřejně vystupovala (kolej 17.11., Strahov
Open Air), začala hrát poměrně dobře a začala se připravovat na natočení
prvního dema. Bohužel se brzy ukázalo, že rozpory mezi Mámou a Víťou ohledně
směřování kapely (problém Led Zeppelin) a vedoucího postavení se jeho příchodem
do Nequasu nevyřešily a před prázdninama Víťa ohlásil odchod. K Víťovi
se navíc přidal i Martin Stašek poněkud nelogicky stále více nespokojený
s výkony skupiny. Skupina se nakonec dohodla na natočení kazety a
uskutečnění posledního koncertu (obojí se odehrálo na podzim, demo
-Ám vzniklo až v prosinci). Nabídky na lednové vystupování už musela
odmítnout a v prosinci se úplně rozpadla za docela příznivé situace, kdy
jsem měla publikum (na koncerty chodilo minimálně padesát lidí). Víťa založil
se Zdeňkem a s Řehákem novou skupinu, odešel i Stašek a Máma s Kropim nevyvíjeli
žádnou aktivitu, ačkoliv na uprázdněné místo baskytaristy se už tehdy hlásil
Béra.
Na jaře vstoupil do dějin Nequasu i poslední člen bývalých Topenís
- Petr Višňovský se potřeboval vytáhnout před slečnou a napadlo ho
nacvičit nějakou unplugged Nirvanu. Do svého Big Višňák Nirvana Revival
Band Group angažoval kromě dalších hráčů (např, klarinet a sax) i Mámu
s Bérou.
Toto trojčlenné seskupení se máma rozhodl využít pro natočení pěti
písniček připravovaných původně pro nové demo Nequasu a tak ho ztransformoval
do skupiny Transdisciplinární Holoquas, jehož poslední členem se stal mimořádně
šikovný kytarista Jakub Říčan.
Skupina začala zkoušet v dubnu a v červnu natočila pět písniček později
umístěných na demu Zmršené konce.
Stihla i jedno vystoupení.
Možné úvahy o pokračování ukončil fakt, že Jakub Říčan neudělal zkoušky
a po prázdninách odešel z Prahy.
Během podzimu 1995 dotočil Máma s malou Viťovou pomocí zbytek dema
Zmršené konce a rozhodl se dále nehrát.
Vydrželo mu to až do podzimu 1996, kdy jsem se ozval Zdeňkovi a rozhodli
jsme se obnovit Nequas. (Zdeňkova a Víťova kapela se rozpadla rok předtím.)
Skupina (opět s Kropim a na basu s Bérou) zkoušela přemluvit k návratu
Víťu, ale ten vytrvale odmítal, takže místo sólového kytaristy obsadil
Luboš.
Hlavně Béra nebyl ze začátku s Lubošem příliš spokojenej, ale časem se
z něj stal právoplatný člen. Skupina pilně zkoušela - během podzimu zvládla
vlastní repertoár Nequasu i Holoquasu, část převzatých písniček a do února
prakticky připravila nové písničky na další kazetu.
Od února začíná skupinu brzdit roztěkanost některých členů - konkrétně
Béry a Zdeňka. Béra v únoru odjíždí na stáž do Holandska. Po jeho květnovém
návratu skupina natáčí další demo - Nequasí
bacilky.
Celý podzim 1997 skupina vůbec nehraje - Zdeněk je do konce prosince
na stáži ve Finsku a Béra je přestěhován v Pardubicích. V lednu 1998 se
Béra vrací do Prahy a tak skupina opět hraje - ale pouze necelé dva měsíce,
protože v březnu Zdeněk opět odjíždí - do konce července do Indonésie.
Skupina chvíli hledá náhradního bubeníka, ale pak to vzdává a rozhodne
se počkat na Zdeňka.
V září 1998 odchází ze skupiny Luboš znechucený laksností některých
členů. Skupina začíná hledat nového kytaristu (poprvé nenabízí návrat Víťovi),
ale rychle v této činnosti přestává, protože Béra čeká dítě a tak je jeho
přítomnost na zkouškách po celý podzim spíše občasná. Skupina přesto nacvičuje
nové písničky a nové převzatiny.
V lednu 1999 se Bérovi narodí Adélka a tak opět začíná chodit na zkoušky.
Navíc se na inzerát přihlašuje Honza
Karas a zdá se skupina má opět šanci. Vzniká výběr Not the worst of
Nequas (Club a Radio
Edition), přemasterovaný na Mámově počítači a skupina shání koncerty. Nequas
poprvé zkouší i bez Mámy, který si odskočil do Peru. Na konci března odchází
Honza Karas do Smetáčkových Iron Maiden Revival. Skupina je zase na začátku.
Místo Honzy přichází Standa Klecandr,
ale jednak do skupiny nezapadá jednak není schopen splnit představy ostatních
odehrává se skupinou koncert v klubu Hnízdo, v červnu na Strahovské Desítce
už nevystupuje.
Na podzim se skupina rozhoduje vzhledem k Mámově očekávanému opuštění
Prahy nehledat nového kytaristu a nabídnout externího spolupráci na demu
Honzovi Karasovi, který ji přijímá. Skupina zjišťuje, že nemůže veřejně
vystupovat (o víkendu nemůže Béra, přes týden Zdeněk oba zaměstaní u velkých
mezinárodních firem) a rozhodne se koncentrovat jen na natočení dema. Zdeněk
začíná bubnovat s metronomem, čímž se řeší problémy se zrychlováním v písničkách.
Skupina je v životní formě, ale připravené demo nakonec stejně nenatočí.
O prázdninách se narodí dcery i Zdeňkovi a Mámovi. V srpnu se stěhuje
Zdeněk do Německa (za prací) a v říjnu Máma do Strakonic (pryč z Prahy).
Tím historie skupiny prozatím, ale spíše definitivně končí, zda bude ještě
někdo hrát je otázkou, dohromady Nequas (ani stabilní čtyřku z posledních
čtyř let) už asi nikdy neuvidíme.